DJANGO aneb dokument o životním příběhu Petra Jandy & skupiny Olympic
Django
Žánr: dokument
Stopáž: 105 min
Režie, scénář a kamera: Olga Malířová Špátová
Hudba: Petr Janda a Olympic
PREMIÉRA: 2. 5. 2024
„Příběh vyprávím prostřednictvím Petrových písní.
On sám říká, že často skládal písně, když mu v životě o něco důležitého šlo.
Ve filmu se jeho písněmi vyjadřuju k dramatickým událostem a zvratům v jeho životě.“
Režisérka, scénáristaka a kameramanka filmu, Olga Malířová Špátová
Před třemi lety oslovili přátelé Petra Jandy
režisérku Olgu Malířovou Špátovou,
aby o něm natočila film, který vznikne v roce jeho osmdesátin a
zároveň šedesátin legendární skupiny Olympic.
Protože od dětství hrála písničky Olympicu na kytaru u táboráků na skautském táboře a
znala je nazpaměť, nebylo o čem přemýšlet.
„Filmařsky i lidsky mě potěšilo, že bych se mohla věnovat příběhu
o lásce k hudbě, o posedlosti a zápalu, o přátelství a lásce…“
Olga Malířová Špátová pak průběžně rok a půl společně
s manželem, kameramanem, Janem Malířem,
trávila čas s Petrem Jandou a zaznamenávala jeho život.
Petr Janda – „herec“, který nic nehrál
Je dávno věcí známou, že lidé, kteří opravdu, ale opravdu, něco umí a opravdu, ale opravdu, něco dokázali, jsou úplně obyčejní, nemají žádné hvězdné manýry, nevyvyšují se nad jiné, mají úctu k ostatním a slušnost vůči všem a hlavně, sami sebe nepovažují za nic výjimečného.
Dělají svou práci, svůj obor, to, co je jim shůry dáno, a to, „jen“ neokázale a bez zbytečného rozruchu předávají ostatním.
Na dokumentu Olgy Malířové Špátové je to nejcennější, že se tomu podřídila, nebo spíš se dala vést tím, jaký Petr Janda je. Nebudovala mu pomník, to by ji hnal, nestylizovala ho do nějakých trapných póz, on by se nedal, nechala jej být tím, kým byl, je a přejme si, aby ještě dlouho, byl. I když on sám ve filmu s pokorou říká, že je mu přes osmdesát, tak o čem by asi tak mohl přemýšlet…
Ale sentiment v tom filmu není. Jen taková krásná celoživotní sebereflexe o všem dobrém, co vykonal a co ho potkalo, ale klidně i o tom, co zlého ho potkalo, a možná – je to úhel pohledu – i co dle něj nedobrého vykonal či učinil. Obojí bez trapné nostalgie, obojí s vyrovnáním se s klady i zápory. Upřímné, férové, klidné, věcné, tak zkrátka to bylo, tak to prostě je…
A i když měl – logicky – v dokumentu hlavní roli – stal se, hercem sebe sama ve svém vlastním životopisném filmu, nic na nás nehrál a v ničem nepřehrával. Byl, je a zůstává sám sebou. Berte mě, jak chcete, takový jsem a budu. A uznání paní Špátové budiž za to, že se mu do toho vlastně nepletla. Jen ho posouvala řetězením událostí, v časosběrné inventuře jeho písní, které jsou opravdu odrazem jeho života a předhazovala ho sem tam osobnostem, s nimiž se Jandova životní či pracovní anebo „jen“ lidská, cesta nějak, více či méně, protnula.
Malá vsuvka mimo hru
Autor těchto řádek byl koupit ptačí zobání v prodejničce s těmito potřebami, kam chodí už nějaký čas. Vládne tam mladá dívka. Vůči starci, ještě i v dnešní době, je překvapivě komunikativní. Prohodíme vždy i pár slov mimo hru. A stařec se tam mimo jiné zmínil, že jde na novinářskou projekci filmu o Jandovi. Odezva – nejisté ticho. O Olympicu, dodal poněkud zaskočen. Jó, Olympic! Zabouřila nadšeně, že se chytla. A zjevně se uznale zasnila do jakýchsi blíže nespecifikovaných vzpomínek. Tak, o tom mi pak musíte něco říct. Dodala. Autor těchto řádek si není jist, či spíše asi je, že by zrovna tahle dívenka skladby Olympicu vysloveně vyhledávala, to zřejmě nehrozí, ale zná je, a neohrnuje nad nimi svůj nosík. Uznává je a Olympic je pro ni sice dávnou, ale legendou. Takže už ve třetí generaci… Rád jí ten film až zase půjdu pro ptačí zrníčka, doporučím. Aby si zafixovala i jméno Petra Jandy. A věřím, že by panu Jandovi nevadilo, že této generaci až tak nespíná jeho jméno, ale jeho práce a jeho – troufněme si to říci – jeho dílo ano. Legenda jménem Olympic.
Scénář – promyšlená linka
Paní Špátová, i v diskuzi po novinářské projekci filmu ve velkém sále kina Lucerna, která končila spontánním potleskem, na besedě, na níž jsme byli za www.www-kulturaok-eu.cz laskavě distribuční společností Bioscop pozváni a vděčně přítomni, potvrdila, že se „Dlouho a důkladně probírala archivními materiály a zjišťovala, jak se hudba kapely Olympic vyvíjela a jak se s každým členem jejich muzika proměňovala.“ A jak dodala „Archivy České televize nebo Krátkého filmu ukázaly i období, kdy kvalita repertoáru upadala, ale pak zase nabrala na síle. A ještě také zdůraznila, že právě hudba, je hlavním vyjadřovacím prostředkem ve filmu.“
Hudba byla opravdu osnovou, na níž navazovaly přirozené reakce a často až osobní výpovědi Petra Jandy. Hudební ukázky byly nejprve střihem jenom naznačeny, aby evokovaly a probudili Jandovy vzpomínky a revokovaly jeho tehdejší pocity přefiltrované odstupem let, a pak už se ta jeho muzika rozjela na plno. Abychom se vcítili do té správné atmosféry i my a byli svědky rezonance dané skladby v řadách tehdejších, ale občas prostřihem i současných, diváků. Nápad, postavit kostru dokumentu na ukázkách skladeb umožnil vyvarovat se „mluvícím hlavám“ a stal se tak přirozeným zavzpomínáním. Pochvaloval si to na besedě po projekci, opět zcela neformálně, i sám protagonista dokumentu - Petr Janda.
Jak probíhalo natáčení?
V dokumentu vystupují Petr Janda a jeho žena Alice, jeho přátelé, bývalí i současní muzikanti kapely Olympic, jeho dcery, vnuci i sousedé z okolí bydliště. A všichni jsou autentičtí a přirození.
„Když jsme přišli na natáčení, občas se stalo, že nám Petr otevřel v teplácích, nic nezkrášloval. Neříkal, co smím a nesmím natáčet. O všem s ním bylo možné mluvit, vyšel vstříc každému nápadu, který jsem si vymyslela. Pak se jen smál, jak náročná jsem, že to nečekal. Ale vždycky dodal, že je za takový přístup rád. Jeho upřímnost a otevřenost po celý
jeho život je asi někdy bolavá, ale pro pravdivost filmu je vzácně přínosná,“ okomentovala natáčení paní Špátová.
A co na to hlavní postava filmu?
„Některé momenty jsem si fakt užil. Setkal jsem se po letech s některými spoluhráči a spoustu věcí jsem si uvědomil a dal do souvislostí.“ připustil Petr Janda. A dokonce nám na sebe prozradil, že ač film už viděl čtyřikrát, jeho svojí - už pátou „reprízu“ - že si nenechal ujít mezi námi diváky téhle novinářské projekce, protože chtěl vidět, jak film bude působit na nás a zkusit si roli běžného diváka. Mimochodem, i jeho účast na besedě po projekci, i jeho glosy k filmu, jsme museli chtě nechtě ocenit sem tam také potleskem. Třeba, když nás ujišťoval, že záběr na spícího Jandu doma v křesle nebyl opravdu nahraný. Že totiž při tom natáčení zapomněl na natáčení opravdu usnul. Že se mu to už v jeho věku občas stane. Na pět minut usne. Ale jinak, že prý si to natáčení fakt užíval…
Film dělá střih a dokument tuplem
Rok a půl Olga Malířová Špátová prožila v přítomnosti Petra Jandy a spolu se svým manželem, Janem Malířem, natáčela. Vzniklo tak materiálu na víc filmů. Ale pak se šlo do střižny, nastal čas výběru záběrů a jejich redukce. Tahle fáze vzniku filmu zabrala další tři čtvrtiny roku. Tolik času trávila paní režisérka a kameramanka pro změnu ve střižně s paní střihačkou, Šárkou Sklenářovou. Není divu, probírali tam totiž 40 hodin natočeného materiálu.
„A to nepočítám tři velké letní koncerty, které jsme natočili se čtyřmi kameramany,“ dodala k tomu paní Špátova. Ale stihlo se to všechno včas. Film je hotov a do kin vyráží - ne náhodou - přesně 2. května 2024, kdy je Petru Jandovi 82 let…
Ještě něco málo z natáčení
„Vše šlo hladce. Jen starší dcera, zrovna prožívala pubertu a nechtěla spolupracovat vůbec. To mě moc mrzí.“ potvrdil Petr Janda, který sám a celkem pochopitelně, odkládal natočení jediné scény. Té, kdy je na hřbitově u hrobu svého syna Péti. „Natáčeli jsme tam nakonec patnáct minut a všem nám bylo těžko. Jsem za to Petrovi moc vděčná, že nás vzal na - pro něj tak citlivé místo - kam často chodí, ale sám,“ prozradila Olga Špátová s tím, že se tenhle muzikant musel v životě poprat se spoustou ztrát. „Petr pochoval svoji první ženu, své nejbližší přátele a svého syna - stalo se mu to nejhorší, co může člověk zažít. Pokaždé ale dokázal vstát a jít dál. Jeho lékem byla hudba. Ve svých osmdesáti letech stále skládá, obklopuje se mladými lidmi, zkouší nové věci, jako muzikant na sobě pracuje a vyvíjí se. Na koncertě hraje kromě slavných hitů i své skladby z posledního alba. Žije činorodým životem,“ shrnula uznale Olga Špátová.
Co nedodala, co jsme ale viděli a hlavně slyšeli, Jandům džezově pojatý „Svatební pochod“ v podání takových muzikantů, jako jsou Jiří Stivín, Emil Viklický či Antonín Gondolán… A to za „řízení“ samotného autora hudby, Petra Jandy.
Co praví synopse od distributora dokumentu, společnosti Bioscop?
„Frontman skupiny Olympic, Petr Janda, zpěvák, skladatel a kytarista, jedna z největších legend v historii české populární hudby, oslavil v květnu 2022 osmdesáté narozeniny a koncem téhož roku šedesáté výročí kapely Olympic. V rámci dvojitého jubilea vznikl celovečerní dokumentární film o mimořádném muzikantovi a otci čtyř dcer.
Režisérka Olga Malířová Špátová vytvořila poutavý příběh o lásce k hudbě, o posedlosti a zápalu, o skládání a hraní. O krásách a trápení, které přináší tvorba a muzikantský život. O bolestech ze ztrát svých milovaných a blízkých přátel. O pochybeních a slabostech v době normalizace, jež házela bigbeatové hudbě a kultuře klacky pod nohy. Film o lásce a přátelství. O otcovství, které je pro něj dnes tím hlavním smyslem života.“
P. S. – Sakra, ale proč Django?
Autor těchto řádek pro sebe objevil Olympic někdy v roce 1967, téměř před půl stoletím a pak navštívil během své dlouhé životní cesty řadu koncertů skupiny Olympic. Dokonce měl to štěstí ještě zažít v Edenu, kdo dnes ví v kterém, že to bylo roce, koncert Olympicu, kde byl hostem Miki Volek. A dalo by se vybavit i víc vzpomínek a setkání, ale nikdy dosud neslyšel jméno Django ve vztahu k Jandovi. To ho opravňuje domnívat se, že zdaleka není takto nevzdělán sám a proto ještě připojíme vysvětlení proč, že - Django.
Ve filmu to vysvětlení zazní, ale je lepší ukojit zvědavost už před filmem. Takže, citujme tiskovou zprávu společnosti Bioscop:
„Tuto přezdívku dostal Petr Janda při koncertování Olympicu ve Francii, v roce 1968. Francouzi jeho jméno komolili a oslovovali ho Žambon, což je šunka, Žanda nebo Žamon. Až mu tehdejší bubeník, známý malíř a výtvarník, Jan Antonín Pacák, začal říkat Django. To podle slavného francouzského jazzového kytaristy jménem Jean „Django" Reinhardt, který je dodnes Petrovým velkým vzorem.“
Text: Richard Koníček
Foto: společnost Bioscop
DJANGO
PREMIÉRA: 2. 5. 2024
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: DJANGO
PRODUKCE: Česko, 2023
FORMÁT: 1:2, 36, 2D
JAZYKOVÁ ÚPRAVA: původní znění
ŽÁNR: dokument
STOPÁŽ: 105 min (TBD)
PŘÍSTUPNOST: bez omezení
PRODUCENT: Petr Kratochvíl, Jakub Červenka
REŽIE: Olga Malířová Špátová
SCÉNÁŘ: Olga Malířová Špátová
KAMERA: Olga Malířová Špátová
HUDBA: Petr Janda a Olympic
HRAJÍ:
Rodina:
Petr Janda, Alice Jandová, Marta Jandová, Eliška Strakošová, Anežka Jandová,
Rozálie Jandová, Matouš Janda, Petr Janda ml., Martina Jandová
Olympic:
Milan Broum, Martin Vajgl, Pavel Březina
Ostatní:
František Ringo Čech, Ladislav Klein, Jiří Korn, Jiří Stivín, Jary Tauber, Jiří Valenta, Emil Viklický, Miloš Zapletal
TRAILER: https://www.youtube.com/watch?v=badEwfq-LLU&t=26s
